Zpověď

Kdybychom se zeptali, kdo z vás, milí farníci, se rád zpovídá, asi by většina z vás sklopila provinile oči. Bohužel je to tak, že i když jsme si vědomi, že ve zpovědnici nás nečeká nic menšího, než je Boží odpuštění, přesto se tam většina z nás zrovna dvakrát ráda nehrne. A je to přirozené, protože komu by bylo příjemné vyhrabat ve svém nitru špínu a zlé věci, které jsme provedli a které bychom nejraději úplně vymazali ze svých životů? Je těžké shrnout pár slovy celé tajemství, obrovský význam a radostnou naději, kterou nám zpověď přináší. Přesto se o to pokusme.

Není nic podivuhodného na tom, že se člověk cítí někdy lépe, někdy hůře. Na každého z nás působí řada vlivů. Nejen zdravotní stav a třeba počasí, ale také naše vnitřní vyrovnanost i vnější okolnosti, které nás právě zasahují. Všechny moudré příručky duchovního života říkají, že si člověk nemá těchto nálad a rozpoložení příliš všímat, že se jimi nemá nechat poutat. Mohou ale nastat situace, kdy se ani v modlitbě, ani v křesťanském společenství nebudeme cítit dobře, a to proto, že nám bude překážet náš hřích. Ježíš je od zla zcela odpoutaný, a tak člověk, který ví, že udělal v lidských vztazích nebo ve vztahu k Bohu nějakou hrubku, se před ním necítí nejlépe. A také mezi ostatními křesťany je mu třeba trapně.

Křesťana ohrožují v jeho postoji ke zpovědi dvě úskalí. Buď je v jeho očích zpověď znehodnocena, zredukována na zastaralý rituál, kterého se účastní jen proto, že to tak vyžaduje okolí, nebo uznává její potřebu jen z neurčitého strachu a pro znovunabytí ryze lidského klidu. V tom i onom případě se ztratil hluboký smysl zpovědi tím, že byla snížena úroveň čistě lidské praktiky, místo aby v účinném znamení svátosti víra viděla setkání s Ježíšem Kristem Vykupitelem. Kristův učedník, který se dopustil hříchu a z popudu Ducha svatého přistupuje k svátosti smíření, se má především celým srdcem obrátit k Bohu. Toto obrácení srdce, které v sobě zahrnuje lítost nad hříchem a předsevzetí vést nový život, je vyjádřeno zpovědí církvi, zadostiučiněním a polepšením života. Bůh pak udělí odpuštění prostřednictvím církve, která působí skrze službu kněží.

Svátost smíření je podmíněna těmito částmi:

1. LÍTOST – první a nejdůležitější část zpovědi, která je „bolestí duše nad spáchaným hříchem a jeho odsouzením, spojená s předsevzetím dál už nehřešit“. Na této lítosti srdce závisí pravdivost pokání. Bez ní jakoby zpověď ani nebyla vykonána.
2. VYZNÁNÍ – vychází z pravdivého sebepoznávání před Bohem a z lítosti nad hříchy. Vyznání je základní částí zpovědi, kdy s pokorou, upřímně a otevřeně vyznáváme své poklesky, nedokonalosti a hříchy, protože jenom skrze toto vyznání nám Boží milost může všechno toto slabé v nás proměňovat a uzdravovat naše srdce zraněné i tím nejmenším hříchem.
3. ZADOSTIUČINĚNÍ – pravé obrácení se dovršuje za viny, polepšením života a náhradou škody. Příkladem nám může být pomluva. Když někdo někoho pomluví, tak patřičným zadostiučiněním bude říct o tom člověku něco dobrého. Tak se jakoby „nahradí škoda“.
4. ROZHŘEŠENÍ – hříšníkovi, který ve svátostné zpovědi vyjevil služebníku církve své obrácení, uděluje Bůh odpuštění skrze znamení rozhřešení, a tím je zpověď dokonána.

Na závěr je důležité si říct, že každé zpovědi by mělo předcházet to, čemu se říká „zpytování svědomí“. Pod tímto pojmem si nepředstavujme nic většího a nic menšího, než zamyšlení se nad tím, co a proč vlastně vyznám Pánu Bohu. Jde především udělat si před zpovědí chvíli čas, pomodlit se a popřemýšlet nad tím, co mě opravdu trápí nebo čím já trápím Boha a bližní. Závěrečná rada: hříchu lituj hned, cestu kontroluj občas, nad závěrem dne se zastav, uznej dobré a zlé, děkuj a pros za odpuštění a pravidelně (minimálně 6krát za rok) se zpovídej.